Tatarčiny stránečky

Už v tom zase lítam

Neuplyne noc a den, abych nemyslela na něj jen.

Znám ho už delší dobu, nikdy mě však nenapadlo, že lásku k němu cítit mohu.

Ani nevím, co se stalo a jak, ale prostě jemu patří ten můj zrak.

Nikdy mi tak krásný nepřišel, nevnímala jsem tu jeho krásu,

zářivý úsměv a jemnost jeho hlasu.

Nevím kdy a kde se ve mně city zlomily, ale teď vím,

že jen jeho bych chtěla mít a v jeho náruči snít.

Hladit jeho tmavé vlásky a vědět, že nemusím si dělat vrásky.

Vědět, že i on mě má rád, a že naše láska bude za něco stát.

Chtěla bych mu do očí o mé lásce říci, všechno aby věděl hned,

ale kdyby odmítl, zhroutil by se mi svět.

Bojím své city mu projevit, aby se mi pak nevyhýbal a před mými city se neskrýval.

Mám ho ráda moc a moc, myslím na něj každou noc

Bojím se, že jednou řekne "NE" a já pak budu muset lásku krýt,

i když stále budu jen jeho chtít být.

City to je křehká věc a já v nich nemám štěstí přec.

Proto se jen bojím každé hlásky, slůvka, věty, co když za čas budou city jenom smetí?

Já chci jednou kluka, co mě bude míti rád a nechce být jen kamarád.

Nechci už se v smutku utápět, vzdyť to je jako prázdný byt vytápět.

Pořád doufám a nikdo nejde, kdy už mě to sakra přejde.

Na kluka asi nemám nárok, jinak by se objevil aspoň jeden za rok.

Chci ho moc a proto prosím lásku, aspoň jednou, ať ke mně v srdci on nosí.